To, jak je matcha vlastně stará, bohužel dnes těžko určíme – s jistou nadsázkou by se asi dalo tvrdit, že byla na světě už vlastně odnepaměti. Jednu věc však lze tvrdit s naprostou jistotou. Jde o jeden z nejstarších nápojů vůbec, protože tradice jeho přípravy dle doložitelných historických záznamů sahá více než pět tisíciletí do minulosti.
Více než tři tisíce let před naším letopočtem se v záznamech asijských učenců hovoří o léčebných účincích tohoto čaje, který už v té době léčil nejrůznější otoky nebo horečku a byl proto doporučován jako vynikající lék – kupodivu i s vynikající chutí, protože všichni víme, jak chutnají věci, které opravdu léčí. Totéž platí o matche samozřejmě i v dnešní epoše vývoje lidstva. V Japonsku je však dodnes tento čaj uctíván spíše jako dědictví dávných samurajů, léčebné účinky jsou v tomto směru spíše druhořadé.
Práškový čaj zelené barvy proslul již vlastně celosvětově jako jeden z největších japonských diamantů. Ale chyba lávky – matcha se totiž poprvé začala podle všeho pěstovat na území dnešní Číny. Právě odtud se začal šířit po celé Asii, kde byl již od sedmého století znám prakticky úplně všude jako ceněná pochoutka, která povzbudí nejen tělo, ale i unavenou mysl. Jak se mohla matcha takhle rozšířit? Hlavní podíl na tom nesou mniši z buddhistických chrámů, kteří matchu využívali při různých obřadech a šířili dál umění její přípravy.
Co se historie matchi týče, existuje samozřejmě i jedno ryze japonské prvenství. Japonský učenec Eisei totiž do své země přinesl jako první – zhruba na konci dvanáctého století – první drobné lístky čajového keře, který se postupně stal známým na všech čtyřech ostrovech. Eisei absolvoval vlastně doslova a do písmene čajovou výpravu, protože šířil věhlas tohoto nápoje daleko za hranice své vlasti a hledal po celém světě vhodná místa pro jeho pěstování a dělil se s dalšími učenci o své cenné zkušenosti. V jeho době ale byla matcha přeci jen spíše účinným lékem, obliba kvůli její chuti je spíše produktem moderní epochy, která s sebou nese spoustu jiných známějších léčiv. A ostatně – když matcha tak dobře chutná, byla by škoda využívat ji jen v oblasti medicíny, že?
A kvůli tomu, že šlo hlavně o léčivo, dnes známe matchu jako jemný prášek. Buddhističtí mniši obecně uchovávali spoustu různých esencí v této formě, v případě zdravotních problémů pak jen prášek přelili horkou vodou a nechali vylouhovat. Výhodou prášku bylo hlavně to, že se dal snadno přechovávat a uskladňovat, ani za pár let nemusel přijít o své jedinečné aroma.
Buddhističtí zenoví mistři samozřejmě nemohli odolat vábení japonského císařského dvora, který měl o matchu a tajemství s ním spojená mimořádný zájem. V průběhu šestnáctého století tak právě zde vznikl proslulý čajový obřad. Ten mají na svědomí někdejší samurajové, jimž tento nápoj doslova učaroval.
O dalších čtyři sta let později se stala matcha oblíbeným čajem těch vůbec nejbohatších vrstev japonské populace a začal úspěšně dobývat i jiné kontinenty, včetně toho evropského. Trvalo to sice spoustu let, ale dnes si můžeme matchu naštěstí vychutnat v prakticky nezměněné původní podobě i v pohodlí našich domovů.